english
 

S Alešem Valentou o skocích ve sportu i v životě


5.3.2010 - www.army.cz

V roce 2002 na olympiádě v Salt Lake City se stal akrobatický lyžař Aleš Valenta díky svému legendárnímu skoku prvním zlatým zimním armádním olympijským medailistou v naší historii. Pár let na to ho následky zranění donutily udělat další skok, a to z vrcholového sportu do „normálního“ života.

O vás se ví, že jste ten návrat do běžného režimu ustál výborně. Stal jste se úspěšným moderátorem, podnikatelem – manažerem, rozhodčím, otcem rodiny…
No, úspěšným – co je to úspěch? Není to jen úhel pohledu? Souhlasím, že jsem moderátorem, mám v rádiu svůj sportovní pořad, moderuji různé společenské akce, vedu Acrobat Park ve Štítech, zajišťuji tam všechny akce a taky se starám o marketing. Jsem členem mezinárodní komise pod svazem lyžování a také dělám mezinárodního rozhodčího, funguji jako poradce v akrobatickém lyžování. A samozřejmě k tomu rodina.

Zvládáte toho víc než dost. Co vás ze všech vašich činností těší nejvíc, nebo co teď považujete za největší úspěch?
Mě nejvíc těší rodina. Tu považuji za největší úspěch a jsem hrozně rád za to, že máme takovou rodinu jakou máme, že nám to funguje, že je u nás pořád slyšet smích, že se bavíme, že děláme společné věci. Já myslím, že ať člověk dělá cokoliv, tak všechno pramení z pohody, která je v rodinném zázemí.

Nelitujete teď, kdy probíhají olympijské hry, že už je to pro vás uzavřená kapitola?
Nelituji. To v žádném případě. Lítost možná pramení z nudy a já mám pořád co dělat. Mám možnost jít stále někam dopředu a zlepšovat se. Ten adrenalin si teď vynahrazuji třeba v rádiu nebo v podnikání.

Byl jste první lyžařský akrobat na světě, který skočil trojité salto s pěti vruty. Jak se vaše disciplína během let posunula? Zařazují vaše salto závodníci už jako běžný prvek?
Bohužel ne. Docela mě to mrzí. Myslel jsem si, že to už bude skákat každý. Ale zdá se, že jsem předběhl dobu. Ten skok je stále technicky strašně náročný. Skáčou se sice salta s pěti vruty, ale v jiné kombinaci, méně náročné. Ten sport se ale vyvíjí v tom, že skoky jsou stále lépe provedené. Těch chyb je minimum. V tomhle se to posouvá dopředu.

Když se vrátíme k letošní olympiádě, sledoval jste Nikolu Sudovou, která závodí v jízdě v boulích? Do Vancouveru měla jet jako favoritka, ale pak ji z dobrého umístění v podstatě diskvalifikovalo zranění. To je pro sportovce tragédie, na start se sice postaví, ale je limitován a může spoléhat už jen na štěstí…
Já byl v podobné situaci v Turíně v roce 2006. Proto jsem Nikole strašně fandil. Vím, že není jednoduché se rozhodnout – jet tam, nejet tam. A přesně, jak jste říkala, pak už jde jen o štěstí. Nikole se podařila kvalifikační jízda, postoupila do finále. Už to samo o sobě byl velký úspěch. A potom, že to nevyšlo – tak už to prostě někdy chodí.

Nemůžu se nezmínit o úspěchu rychlobruslařky Martiny Sáblíkové. Sledoval jste její cestu k olympijskému zlatu?
Nejsem sice fanoušek rychlobruslení, ale co se týká Martiny, ona je absolutní fenomén. Navíc má výhodu, že je hodně mladá a má před sebou dlouhou sportovní budoucnost. Já ji sleduji především z té stránky sportovce. Ona je obrovský dříč, je vytrvalostně a technicky vyzrálá, a všechny ty úspěchy si naprosto zasluhuje.

Vy sám si ještě vybavujete svoje pocity, když jste získal zlato na olympiádě v americkém Salt Lake City?
Nejste první, kdo se na to ptá. Pamatuji si jen, že to bylo absolutní soustředění na daný výkon. Byl to obrovský adrenalin a velký tlak. A co bylo po tom skoku? Já ten pocit nedovedu specifikovat. Bylo to hezký. A pak vás semele ta mašinérie – antidopingová kontrola, přejíždění z místa na místo, vyhlášení vítězů, jedna tiskovka, druhá tiskovka…

Vzpomínáte si ještě na svoje roky v Armádním sportovním centru Dukla?
Aniž bych to chtěl nějak propagovat, co se týká Dukly, to je srdeční záležitost. Dukla mi dala víceméně všechno, co sportovec potřebuje – podmínky, příležitost, prostor věnovat se tomu, čemu jsem se chtěl věnovat. Já Dukle dlužím v podstatě strašně moc a jsem rád, že mi dali šanci. Pro sportovce nejsou důležité peníze jako takové, ale hlavně to, že vás někdo chce podporovat, ze vám někdo věří, že vám dává zázemí. Navíc teď je v Dukle spousta našich akrobatických lyžařů, což je strašně dobře.

Nechtěl jste pak navázat na svoji sportovní kariéru jako trenér?
Ne, že by mě občas nenapadlo, jaké by to bylo, kdybych ty lidi vedl třeba já. Ale hned na začátku jsem věděl, že nechci trénovat. Chtěl jsem být rozhodčí, protože mě vždycky štvalo, že většina sportovců na rozhodčí nadávala, ale nikdo se rozhodčím nestal. Když jsem končil, dostal jsem nabídku od australské federace, abych trénoval jejich ženy. Ale v tu dobu už jsem měl zkrátka ohledně trénování absolutně jasno.

Sportujete teď alespoň rekreačně?
Hraju hokej v exhibičním týmu Martina Dejdara, lyžuju, hraju tenis, badminton, fotbal. Mám takové nepsané pravidlo – hodina sportu denně. Někdy i víc.

Moje poslední otázka bude opět směřovat k olympiádě. Kdyby se vás někdo ze současných sportovců, kteří právě bojují v Kanadě, zeptal na radu, jak uspět, co byste odpověděl?
Řekl bych sportuj dobře. To je celý. Když budete dobře sportovat, tak výsledek je jen doprovodný efekt.

To jste si to ale pěkně zjednodušil. Za tou vaší radou je schována spousta dřiny, času, píle, obětování, cílevědomosti….
Jo, jo - já jsem strašně chytrej…
… s úsměvem a sebeironií končí Aleš Valenta náš rozhovor.

více na http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=15880
 
  << zpět  
 
     
  FACEBOOK  
     
  Každý týden ti
přinášíme výběr
těch nejlepších
fotografií z Alešovy
GALERIE
 
 
© copyright 2008 Aleš Valenta