english
 

ALEŠ VALENTA SE PRO MAGAZÍN SPORT PTÁ… Terezy HUŘÍKOVÉ, cyklistky


28.3.2008 - Magazín Sport

Dřímá ve mně ŽELVA

Cyklistika je plná zakázaných prostředků, alespoň u chlapů. Byly přistiženy
i ženy?
„V silniční cyklistice ano, ale v horských kolech to podle mě nezašlo tak daleko. Když se já ve dvaceti dokážu dostat na 6. místo ve Světovém poháru a stačí mi k tomu jenom trénovat…Všichni mi říkají, že bez dopingu nemůžu být v Top 10. Docela se mi ulevilo, že to jde.“

Kolik tak může stát tvoje kolo – sto tisíc?
„Zhruba tolik. Mám výhodu, že jezdím na kole české firmy, můžu jednat rovnou s tím, kdo ho navrhuje. Co si vymyslím, mám na další sezonu, mám ho dělané na míru. Jako ženská kecám nejvíc do designu. Říkám: Tady bych chtěla radši želvu než tu růžovou tečku!“ (směje se)

Proč zrovna želvu? Máš ji i na internetových stránkách…
„Ani pořádně nevím. Fakt je, že jsem odmalička chodila všude pozdě, táta mě chtěl vždycky roztrhat na kusy – přišla jsem o čtvrt hodiny pozdě, jako by se nechumelilo.
Takže ve mně želva asi trochu dřímá. I taková ta pomalá rozvážnost. Želvy jsem si jako
malá patlala z hlíny, malovala je. Ten tvor je mi zkrátka sympatickej.“

Takže jsi klidná nátura?
„Asi jo. Při závodech ale nejsem vůči stresu imunní. Když chci něčeho dosáhnout,
nemůžu to prožívat tak, že se jdu jen tak projet. Od rána se mi honí hlavou myšlenky na závod. A mám poněkud rychlejší metabolismus…“

Jsi ve stresu jen před tím, než se rozjedeš, anebo i během závodu?
„Startovní stres ztratím. Ale když začíná jít do tuhýho, třeba když se v závěru soupeří o první místo a poslední metry tě dělí od úspěchu, tam zase graduje stres. Ale jinej – že musím zabrat a nesmí mě nic rozhodit. Jsem už hrozně unavená a čeká mě hloupejch pět minut, který můžou všechno změnit. Všechno můžeš snadno ztratit.“

Jedeš, makáš, máš před sebou posledních pár minut a najednou síly odejdou. Jaký je to pocit?
„Ne že bych byla totálně na dně, ale ujede mi závodnice, dělám chyby v technice, nedokážu se koncentrovat. Když je poblíž občerstvovačka, zkusím si vzít gel, jestli mě nepovzbudí trochu cukru. Někdy to funguje i jako placebo efekt.“

Říkáš mi, jak se povzbudíš, ale co když fakt už nemůžeš?
„Taky se stane, že ti vypadne gel z ruky a nemáš na povzbuzení nic… Celej závod přemýšlím, kde slezu z kola a půjdu tajně domů, aby nikdo neviděl, že jsem to zabalila. (směje se) Nikdy to ale neudělám. Když už víc nemůžeš, pořád to svoje tělo přemlouváš a teprve v cíli to na tebe dopadne.“

Když naopak cítíš, že tě nemůže už nikdo dojet, polevíš v tempu?
„Slevím natolik, aby mi to bylo příjemný. Nedokážu se sama vyhecovat k tomu, abych dojela a lehla v cíli. Není třeba sahat do rezerv, když není proč. To jsem dělala, když jsem byla žákyně a kadetka. Byla za mnou dvanáct minut díra a já přesto jela na totální šrot. Měla jsem strach, že by to příště už nemuselo být zadarmo.“

Je ti jednadvacet, máš za sebou gympl…
„Ještě ne, studování si fakt užívám (směje se). Měla jsem maturovat už před rokem a budu zřejmě až letos v září. Dala jsem si přihlášku na FTVS, ale v roce olympiády je to hrozně náročné. Myslela jsem si, že si odtrénuju pět hodin a pak se budu učit matiku. Jenže - pět hodin na tréninku a pak pět hodin rozjímání. Na učení mi chybí energie.“

Je něco, co tě na sportu štve?
„Doping.“

Vyzkoušela sis roli modelky i manekýnky. Líbilo se ti to?
„Když si sundám zablácený tretry, odložím kolo, obléknu si hezké šaty, boty na podpatku a projdu se po molu, užívám si to. Cyklistika se moc žensky netváří.“
 
  << zpět  
 
     
  FACEBOOK  
     
  Každý týden ti
přinášíme výběr
těch nejlepších
fotografií z Alešovy
GALERIE
 
 
© copyright 2008 Aleš Valenta