english
 

ALEŠ VALENTA SE PRO MAGAZÍN SPORT PTÁ… Jiřího ŠLÉGRA, hokejisty


11.4.2008 - Magazín Sport

UŽÍVAL JSEM SI prázdnej stadion

Získal jsi tři nejvýznamnější hokejové trofeje, vyhrál jsi Stanley Cup, mistrovství
světa i olympiádu. Čeho si ceníš nejvíc?
„Jednoznačně Nagana. Vidíš, nosím i prsten za vítězství. Vždycky jsem strašně rád
reprezentoval a to, co se dělo v republice po našem vítězství, bylo neuvěřitelný. Na to žádný Stanley Cup nedá zapomenout, i když potom, co jsme ho vyhráli s Detroitem, vyšlo do ulic milion dvě stě tisíc lidí. Jenže já odehrál v bojích o Stanley Cup jenom jeden zápas, takže jsem měl smíšené pocity.“

Vidíš, většina lidí by na první místo dala Stanley Cup. Každý hokejista o něm sní,
ty jsi měl smíšené pocity… Přece jste museli slavit, radovat se!
„Jasně, že to bylo nádherný. Zvednutí poháru sice provázely smíšený pocity, ště stí, ale
zároveň zklamání, že jsem to neodehrál celé. Pak byly oslavy v kabině, já se vrátil do haly, vzal řidli, dal ji doprostřed hřiště na buly, seděl jsem tam bez dresu jen v kalhotách a užíval si prázdnej stadion. Nikde nikdo, jen papírky všude kolem mě. Oslavy byly krásný, byli jsme obdivovaní hrdinové, jenže jak to přišlo, tak to zase rychle vyprchalo a život šel dál.“

Ty jsi Litvínovák…
…já jsem především Jihlavák! Narodil jsem se díky tomu, že tam táta byl na vojně. Naši se bohužel rozvedli, když mi byly dva. Naště stí máma usoudila, že když je táta hjokejista, mohlo by ve mně něco být a dala mě taky na hokej, přesto že jsem od něj utíkal. Zezačátku mě to nebavilo.“

Kdo z tebe udělal obránce?
„Asi to bylo taky v tom, že můj táta byl obránce. Tak mě tam taky postavili.“

K čemu tě doma vedli? Abys sportoval pro zábavu, nebo aby z tebe byl vítěz?
„Když mně bylo sedm, přišel druhý tatínek, který mě vychoval a kterého beru za tátu, a ten mi vštěpoval, že musím mít nějaké cíle a že pro to musím dělat víc než ostatní. Že se musím snažit být nejlepší. Podařilo se mi vyhrát všechny důležité trofeje, paradoxně
jen s Litvínovem extraligu ne. To bych strašně chtěl. Proto zvažuju, že bych ještě jednu sezonu skousnul. Provozuju v Teplicích polarium, kde se léčí vysokým mrazem. Všechny mé zdravotní problémy se dramaticky zlepšily, tak to snad ještě vydržím.“

Mně se líbí, že ti říkali, že musíš trénovat víc než ostatní. Taky to tak děšlám, když trénuju děcka.
„Když jsem byl v dorostu, byl jsem malej a slabej, trenér mě nestavěl. Odnesl jsem výzbroj domů, že končím. Táta mi to po dvouhodinovém rozhovoru rozmluvil. Zasekl jsem se a řekl si, že budu cvičit, abych zesílil. Za rok jsem v šestnácti přibral deset kilo, měl jsem strašnou sílu a všechno se změnilo. Z dorostu jsem přešel rovnou do A týmu.“

V jednadvaceti jsi šel do NHL. S jakými pocity?
„Poprvé to bylo už v devatenácti, ale to byl jen na tréninkový kemp. Tehdy jsem měl největší obavy. Jiný svět, jiná mentalita lidí, jiný hokej. Na dva roky jsem se vrátil, srovnal si věci v hlavě, hrál za nároďák a pak se rozhodl, že to půjdu zkusit. Neuměl jsem řeč, zranil jsem se, poslali mě na farmu…

To muselo být dost krutý, že?
„Cestoval jsem přes celou Kanadu z Vancouveru do Ontaria, ve tři v noci mě vyložili na hotelu, ráno tam sbíječky rozbíjely barák. Uměl jsem říct jen zimní stadion, ukázali mi to na mapě a já šel s báglem a hokejkama pěšky po městě a hledal ho. Za rok jsem putoval čtyřikrát na farmu a zpátky, v novinách si ze mě dělali srandu, že jsem jako Boening 747. Za tři měsíce jsem se naučil anglicky, musel jsem se přizpůsobit. Takhle
se sbírají zkušenosti.“
 
  << zpět  
 
     
  FACEBOOK  
     
  Každý týden ti
přinášíme výběr
těch nejlepších
fotografií z Alešovy
GALERIE
 
 
© copyright 2008 Aleš Valenta