english
 

ALEŠ VALENTA SE PRO MAGAZÍN SPORT PTÁ… Bohdana ULIHRACHA, tenisty


20.6.2008 - Magazín Sport

ZÁPAS S HOLKOU? Byl by jednoznačný

Co podle tebe musí mít dneska dítě, aby se stalo v tenise nejlepším na světě?
„Dneska je strašně těžká doba, všude jsou počítače, televize. Oba si pamatujeme, jak
za nás nic nebylo. V televizi na jedničce dávali kulový, dvojka byla od devíti do pěti. My jsme dny trávili venku na sportovištích. Dneska už to je těžký. A taky podle toho náš tenis vypadá. Je tam Berdych, Štěpánkovi už je třicet. A pak nic. Za nás bylo osm
chlapů ve stovce.“

A je to jenom kvůli tomu, že mají děcka jiné záliby?
„Hodně to k tomu přispívá. Já to říkal celou kariéru – pro nás byl hlavní motor podívat se ven. Dneska už se každý sebere, ani občanku nepotřebuje a jede.“

Ale zase si tím můžou sportovci dobře vydělat.
„Jenže tenis je strašně finančně náročný sport. Hrají to vesměs děti bohatých rodičů. Třeba můj táta si vybíral dovolenou, aby se mnou jezdil po turnajích. Vzali jsme auto a jeli jsme na čtrnáct dní na sever na jizerský okruh. Spali jsme pod stanem. Teď na tohle otcové nemají čas. Tak dají dětem prachy a ty jdou někam na automaty.“

Kdyby sis mohl znovu vybrat, vybral by sis zase tenis?
„Asi jo. Je to krásný sport, i když mi v něm trochu chybí ta kolektivní radost. Byl jsem u hokejistů v šatně po finále, když vyhráli mistrovství světa v Hannoveru. To byl krásný zážitek. V tenise máš párkrát za rok Davis Cup, pak se hraje týden v roce liga. A dál je člověk sám.“

Jak velkou roli pro tebe hrály u tenisového výkonu nervy? Skokani na lyžích říkají, že u nich osmdesát procent dělá psychika a dvacet je umění.
„V tenise je to to samý. Ale na druhou stranu je zdravá nervozita správná. Já to měl vždycky tak, že jsem se po dvou gamech rozehrál a spadlo to ze mě. Jenže pak, když se zápas lámal, to znova přišlo.“ (smích)

Jak se to u tebe projevovalo?
„Člověk místo toho, aby zatlačil, trochu zvolní. Je opatrnější, trochu se třepe ruka.“

Dá se proti tomu něco dělat, připravovat se na to?
„Nejlepší je vyhrát zápas a pak si člověk tak věří, že mu to jde samo. Ale i Federer byl loni ve finále Wimbledonu s Nadalem nervózní.“

Jaká je podle tebe budoucnost tenisu? Někde jsem četl, že někteří trenéři učí děti hrát obouruč, aby si přehazovaly raketu z ruky do ruky a neměly bekhend. Pořád by hrály forhend.
„Ježišmarjá. To slyším poprvé.“

Já to četl ve Státech.
„No jo, v Americe. To věřím, že to tam nějaký blázen vymyslel. Ale podle mě to moc dobře nejde naučit.“

Proč jsi nikdy neměl rád Wimbledon a hru na trávě?
„Já vyrostl na antuce, měl jsem k tomu odpor. Ze začátku jsem nechtěl hrát ani na betonech. V devadesátým šestým jsem kvůli tomu odřekl účast na olympiádě a teď mě to trochu mrzí, mohl jsem se tam aspoň jednou podívat. Na trávě je strašně nepříjemný nízký odskok, já se na tom bál hrát, nikdy mi nepřirostla k srdci.“

Ale stejně jsi tam hrál. Pojedeš i letos na Wimbledon?
„Mám chráněný žebříček, do kvalifikace bych se dostal, loni jsem tam dokonce takhle jel. Ale začala mě tam bolet pata, že už na to letos peču.“

Ještě mi řekni jednu věc. Kdybys nastoupil proti nejlepší holce na světě.
Jak by to dopadlo?
„Myslím, že by to bylo jednoznačný. Ale nechci ze sebe dělat borce. Ale oni to jednou v Austrálii udělali. Němec Braasch, byl to deblista, který byl pověstný tím, že šel na kurt, típnul o sloupek cigáro a začal zápas. Ten jednou vyzval jednu Williamsku, protože se
dočetl, že říkala, že by porazila chlapa. Dali si cvičnýho seta, dostala 6:1 a to prý on ještě nehrál naplno.“
 
  << zpět  
 
     
  FACEBOOK  
     
  Každý týden ti
přinášíme výběr
těch nejlepších
fotografií z Alešovy
GALERIE
 
 
© copyright 2008 Aleš Valenta