english
 

ALEŠ VALENTA SE PRO MAGAZÍN SPORT PTÁ… Pavla KUKY, bývalého fotbalisty


27.6.2008 - Magazín Sport

GÓLY člověka poblázní

Dávat góly je dřina nebo umění?
„Dřina, to jsem byl já, u někoho je to umění. Některý kluci dokážou trefi t balón, jak chtějí. My jsme se to učili, ale neuměli jsme to, takže jsme to museli vyvažovat něčím jiným. Já se tam snažil být vždycky znova, popátý, pošestý, tepovku na maximum, tělo přestávalo fungovat. Vlítneš tam, nohu dáš jinak, než máš, a jde to vedle. Nikdo nepochopí, že jsi v tu chvíli na úplně jiných obrátkách, než bys měl být.“

Makal jsi, nic nebylo ztracený.
„Kluci, co góly nedávají, nebo jich dávají míň, tak ti tam nejdou potřetí. Už se jim nechce, už nemají tu vůli. Řeknou si, že už tam ten gól stejně nepřijde. Gólmanovi to jednou z deseti ran vypadne. Já bych tam byl. Někteří hráči by tam ale nebyli. Říkali by si – Čech, ten to nikdy nepustí. Ten, kdo tam pokaždé jde, toho to jednou za celej turnaj odmění a rozhodne to třeba o postupu. Vezmi si Turka Nihata… Nebo tě jeden důležitý gól nakopne, že dáš další tři, ani nevíš jak.“

Máš nějaký moment maximální euforie, kdy jsi vstřelil branku?
„Jsou takový góly. Třeba můj první gól Bayernu Mnichov v Kaiserslauternu. Vyprodaný stadión, obrovská atmosféra, Bayern tam všichni nenáviděli… To bylo něco, co jsem předtím neznal. Vyhráli jsme, já dal góla. V tu chvíli ti lidé nejmíň na rok odpustí cokoliv. Bylo to něco, co mi tam udělalo jméno. A hlavně jsem potom hrál uvolněněji.“

Nemáš ještě jeden takový gól?
„O tom se mi blbě povídá. To bylo, když jsme hráli o mistrovský titul. Byl to jeden z nejdůležitějších gólů, vyrovnal jsem proti Dortmundu na 1:1. Tam ta euforie ze mě vylítla, choval jsem se po tý bráně jako blázen. Dneska si to nedokážu vysvětlit.“

Fakt ne?
„No, já celej den strávil v nemocnici s Renatou (přítelkyně Renata Dlouhá), protože tenkrát potratila. Celou dobu jsem byl s ní, až asi hodinu před utkáním jsem přijel na stadion, trenér mě nepostavil, vlítnul jsem tam až na posledních dvacet minut a padnul gól. A pak to ze mě všechno vylítlo… Euforie čtyřiceti tisíc lidí člověka zblázní a chová se tak, že se za to dodneška stydím.“

Co jsi tam proboha dělal?
„To nejde říct. Vylítla nekontrolovatelná euforie. Tam jsem si to svoje jméno zase trochu otočil, protože jsem se choval fakt jako blázen.“

Jsi nově sportovní ředitel na Žižkově. Co by tam pro tebe byl největší gól?
„Aby klub neměl problémy v lize. A osobně? Abych objevil potenciál nějakého hráče, třeba v nižší soutěži, nebo mladýho, devatenáctiletého kluka, a ten se přes Žižkov dostal
třeba do nároďáku nebo se dobře prodal do zahraničí, do Sparty nebo do Slavie.“

Jsou fotbalisti primadony?
„Primadony byly, jsou a budou. Když dá někdo za sezonu dvacet gólů, ať se chová, jak chce. To je problém člověka, který s ním žije. Já od něj chci výkon a životosprávu.“

Řekni mi, co podle tebe lidé na fotbale vlastně mají?
„Kdysi jsem četl, že nejkrásnější na světě je svlékat ženu a oblékat fotbalový dres. Já byl na to strašně malej a nechápal jsem to. Dneska už bych se pod to podepsal. Fotbal je náhražka za boj, lidi jsou do toho vtáhnutí.“

Je nějaká chvíle ve fotbale, kterou bys chtěl vrátit?
„Spíš bych se sám změnil. Choval bych se jinak, nebyl bych rebel, nebyl bych ten, komu jde pořád o pravdu. Prostě bych byl vyčůranější, to říkám upřímně.“
 
  << zpět  
 
     
  FACEBOOK  
     
  Každý týden ti
přinášíme výběr
těch nejlepších
fotografií z Alešovy
GALERIE
 
 
© copyright 2008 Aleš Valenta